...a já prosím, nechte zvony znít

Ani to netrvalo dlouho a máme tu pokračování temně hororového Baltimoru. Knihu Prokleté zvony má na starosti stejná sestava jako první svazek Morové lodě, a tak je vnoření do pokračování příběhu z Evropy na konci 1. světové války plynulé a přirozené jako potopení se do třicetistupňové vody.

Lord Baltimore zarputile jde po stopě upíra Haiga, s nímž má z jedničky nevyřízené účty. Ty jsou natolik fatální, že je rozprava u stolu v krčmě neurovná.

Mike Mignola a Christopher Golden (autoři námětu) se s tím nepářou a pjatka spouštějí v podstatě na druhé stránce. Ke zvířecím mrtvolám se přidávají lidské oběti, upíři, monstra, zombie, čarodějnice... Baltimore má prostě všechno, co od Mignoly a jeho kumpánů čekáte.

I tentokrát jde o vypravěčské mistrovství, kdy Mignola s Goldenem vesměs jednoduchou linku krevní msty dokonale klenou do oblouku přes různé epizody a vedlejší postavy, stupňují napětí, vrší problémy, které musí hlavní postava vyřešit, a servírují pointu, která je sice logická, ale ani v nejmenším uklidňující. Vedle hlavní postavy a jeho úhlavního nepřítele roste význam inkvizitora Andrého Duviče, který jde po Baltimorovi. Jeho krutost, při které se ohání božím jménem, je systematická a mrazivě nelidská.

V Prokletých zvonech se upír Haigus dostává do pasivní role, přesto je neustále přítomný a děsivý. Díky tomuto posunu si můžeme vychutnat doslova plný klášter zla...

SPOILER ALERT (asi)

A tady přichází má jediná výtka směrem k autorům. Už jsem se nějak sžil s Mignolovou posedlostí nacismem a tím, že všichni záporáci jsou s touto zhůvěřilou ideologií více či méně propojení. Na Baltimoru mě mimo jiné baví, že se odehrává na konci druhého desetiletí 20. století – tedy v době přednacistické. Přesto tam Mignola ty háknkrajce natlačil. Jako sice chápu ten smysl pro futuro, přesto jde podle mě o příliš násilnou pěst na oko.

KONEC SPOILERU (asi)

Výtvarník Ben Stenbeck společně s koloristou Davem Stewartem příběh zatěžkali potřebně zlou atmosférou, která se na povrch dere především v mlčenlivých scénách, kdy dialogových bublin netřeba. Prubířským kamenem je čtvrtá strana. Kdo ji zvládne, už se veze a užívá si. Pasáže se zrozením madam Blavatské či následky mučení v úvodu čtvrté kapitoly pak aspirují na zápis do knihy nejznepokojivějších komiksových scén (určitě nějaká existuje, a jestli ne, mohl by ji někdo založit).

Prokleté zvony jsem dočítal v den, kdy jsem se dozvěděl o odchodu Jana Kantůrka, který Baltimore překládal. Vím, že to sem asi moc nepatří, ale stejně mu chci alespoň takto poděkovat za všechny jeho překlady. Kantůrkovo jméno se v mé knihovně v kolonce překlad vyskytuje jednoznačně nejčastěji (a to tam není jediný Pratchett). Věřím, že se Comics Centru podaří nalézt důstojného pokračovatele jeho překladatelské práce.

Autor článku: Martin Šinkovský