Každý máme své klece
Po loňském existenciálním a místy až zádumčivém eposu Měsíční stín si pro nás, hloubavé fanoušky, letos Comics Centrum připravilo další emoční kousek v kolosálním formátu – Klece. Jako jsem přesvědčen, že dvě osoby v relativní vzájemné blízkosti jsou již davem, doufám že v tomto případě jsou dvě knihy, tak výrazně vybočující z mainstreamové produkce, tradicí.
Davea McKeana možná nebudete na první pokus schopni přesně zařadit, i přesto že vám jeho styl bude jaksi povědomý. Nebudu dlouze napínat, jde o autora oněch úžasných mystických obálek, i psychedelických stránek přímo z příběhů Sandmana od mistra vyprávění Neila Gaimana. McKean ve své kariéře vdechl život mnoha ilustracím k dílům jiných tvůrců, ale Klece jsou čistě jeho autorským počinem. Jak možná s překvapením zjistíte, Dave není jen originálním ilustrátorem, ale i zdatným vypravěčem. Na pohledu do jeho mysli je však něco znepokojivého. Od prvních stránek předmluvy se před čtenářem otevírá zvláštní ponurý, temný svět umění, ve kterém postavy bojují jednak s vlastní inspirací a motivací, jednak se samotným uchopením reality. Stránky většinou postrádají barvy, s výjimkou několika vyprávěcích snových segmentů, a místo toho se spoléhají na surové a strohé černé linky a šedomodrý nádech. Text není nezbytnou podmínkou každého panelu, stejně jako v realitě nejsou k vyjádření vždy potřebná slova. A tak nám autor dodá jen takové množství slov, které je nezbytné k pochopení děje.
Svět Klecí obývá skupina postav žijících v bytovém domě jménem Méru (co je Méru), z nichž každá se účastní svého vlastního boje a každá se takříkajíc vypořádává se svou osobní klecí. Hlavním hrdinou je umělec, který bojuje o inspiraci k vytvoření dalšího velkého uměleckého díla. V průběhu románu poznává své sousedy, další podivíny, a jejich životy se prolínají. O patro nad ním žije jazzový hudebník/básník, který svými nadpozemskými vystoupeními vyráží dech místním barovým štamgastům. Pod ním má byt známý spisovatel, jenž se skrývá před veřejností kvůli skandálně rouhačské povaze svého posledního románu. Přes ulici žije svůdná žena, kterou skicuje, když si lebedí na terase. V domě žije i starší žena, která vede blouznivé rozhovory se svým papouškem, zatímco čeká na návrat svého manžela po jeho pětileté nepřítomnosti. 
Jako tichý pozorovatel a někdy i účastník se navíc dějem proplétá černá kočka, která se zdá mít téměř lidskou inteligenci. Postupný přechod od doslovnosti k fantaskním alegoriím a příběhům v příbězích knize slouží především jako odrazový můstek pro emočně-vizuální a stylisticky sugestivní zážitek. Genialita McKeanovy kresby Klecí spočívá v pojetí detailu tváří jednotlivých postav. Přestože se objevují stále dokola, a někdy se téměř nemění kompozice panelů, nejsou nikdy zobrazeny dvakrát stejně. Skutečně mistrně je zachycena jemnost toho, jak odlišně může někdo vypadat v různých okamžicích a situacích. Na McKeanovo charakteristické využívání dramatických změn stylu, multimediálních prvků, živé fotografie a až surreálného vyznění ilustrací se v Klecích příliš nespoléhá, spíše tyto ohlašují klíčové momenty či zvraty děje.
Téma knihy nemá přehnaně náboženský podtón, spíše je to legenda o hledání odpovědí na velké otázky, které trápí nejen umělce, ale každého člověka, jenž zkoumá své pocity. Hledání se často může zdát beznadějné, přesto nás osud rád dovede na nepředvídatelné křižovatky a k nečekaným cílům. Nejinak je tomu i v klecích, ze kterých můžou vést ty nejméně pravděpodobné cesty a na jejich koncích nás budou čekat okouzlující překvapení.
Klece v nás uzamykají mysl. Klece nám mysl zavírají za mříže z předsudků, strachu, zvyků, nenávisti, zloby a lenosti. Klece nám berou svobodu. Hledejme cestu z klecí, protože jedině tam venku, mimo klece, je štěstí... pro nás i pro všechny, na kterých nám záleží.
Autor článku: MS, komiksový fanoušek