Klece: Cesta do hlubin McKeanovy duše

Sejdou se takhle v jednom činžáku malíř, spisovatel a hudebník... To není začátek anekdoty, ale rozsáhlého grafického románu Klece od scenáristy a výtvarníka Davea McKeana, který vyšel letos v listopadu poprvé v češtině.

Samozřejmě těžko říct, jestli zrovna žánr anekdoty lze s čistým svědomím z charakterizace Klecí vynechat. Kromě toho, že se jedná o dílo do jisté míry kultovní, hlubokomyslné a s přesahem do filozofie, má v sobě i nezanedbatelnou dávku humoru, ač mnohdy černějšího, než je kocour, který v knize ladně přeskakuje mezi římsami a komiksovými panely.

Mísení žánrů, ale také výtvarných stylů a technik je koneckonců pro Davea McKeana typické. Také díky němu prosluly jeho obálky ke Gaimanovým knihám. McKean je muž mnoha profesí – kromě kresby a psaní scénářů se věnuje rovněž fotografii, grafice, hudbě (dokonce má vlastní vydavatelství) a filmové režii (kupříkladu celovečerního snímku Maska zrcadla). A co se týče komiksu, k jeho nejzajímavějším počinům se řadí kupříkladu Signal to Noise anebo v češtině vydané Vraždy a housle a Černá orchidej.

Grafický román Klece je jednoznačně McKeanovo opus magnum (alespoň prozatím); byl oceněn hned dvěma cenami Harvey Awards a představuje jedno ze stěžejních, a jen těžko přehlédnutelných, komiksových děl. Začal vycházet u amerického nakladatelství Tundra v roce 1990. Po sedmi sešitech pak v roce 1993 přešel pod Kitchen Sink, kde byly vydány ještě tři sešity (poslední v roce 1996). V roce 1998 pak vyšel celý komiks v souborném vydání taktéž u Kitchen Sink, a později ještě u NBM Publishing (2002) a u Dark Horse (2009 v brožované a 2010 v pevné vazbě). České vydání Comics Centra vycházelo právě ze dvou posledně zmíněných verzí.

Co se týče výtvarných stylů, v knize najdeme kromě klasické komiksové kresby a malovaných pasáží také koláže zpracované kombinovanou technikou, s přispěním fotografií a nejrůznějších grafických technik, a autorovi slouží ke cti, že jednotlivé techniky se střídají nikoliv bezdůvodně – jejich změna má vždy oporu v ději či proměně nálady.

Celkově pak v Klecích platí více než vrchovatou měrou, že obrazová složka hovoří stejně výmluvně jako ta textová. McKean se nebojí riskovat a pouští se do (ve své době) neověřených postupů: vřazuje mnohastránkové pasáže bez jediného slova, zcela „nekomiksové“ úryvky z fiktivních literárních děl, anebo čtenáře po celých padesát stránek drží v bytě postarší dámy se sklonem k malapropismu, která si povídá se svým papouškem.

A o čem celá ta úctyhodně rozměrná kniha vlastně je? Sám McKean uvedl, že jde o: „asi ten nejpřesnější popis mého pohledu na svět, jakého jsem schopen“.

Hlavní osou knihy je příběh malíře Lea, jenž se na přechodnou dobu nastěhuje do činžovního domu, toho času obehnaného lešením. Přijíždí, aby se mohl soustředit na svou tvorbu, ale nakonec dopadne samozřejmě všechno úplně jinak. Hned první den si všimne, že v domě se inkognito ukrývá slavný spisovatel, který je veřejností pranýřován za svůj poslední román s kritikou politických poměrů v jistých částech světa (pokud vám připomíná jistého britského autora, pak se nepletete).

Osudy obou mužů se začnou pozvolna ovlivňovat, zatímco Leo poznává další barvité postavy – nechybí krásná žena, groteskně přísná bytná, mystický jazzový hudebník anebo kočka, jejíž role v příběhu je jedna z nejpůvabnějších. S textem si autor vyhrál podobně jako s obrazovou složkou: postavy, které stvořil, hovoří barvitým jazykem a každá obývá svůj specifický vesmír, do něhož nás na krátkou chvíli pozve.

A právě tyto vesmíry jsou zároveň i klecemi, v nichž se (mnohdy dobrovolně) jednotliví protagonisté zavírají. A ačkoliv se tu a tam některému z nich podaří utéct, bývá to často, jak skepticky přiznává jedna z postav, jen únik do další, snad o málo větší klece.

Kdo by ale čekal od knihy přílišné filozofování, bude (s výjimkou předmluvy) zklamán, stejně jako ten, kdo by se těšil na příběh s tradiční šablonou typu: potkali se, zlikvidovali padoucha a byla svatba. Výše zmíněný McKeanův pohled na svět je plný záhad a tajemství, ale není třeba se obávat – ačkoliv pár otázek zůstává nezodpovězených, poměrně slušné množství dějových linek je dovedeno k uspokojujícímu závěru. Na otázku, jaký tedy McKeanův svět vlastně je, ale podle mě neexistuje zcela jednoznačná odpověď. Najdeme v něm krásu i krutost, tragédii i humor, selhání i úspěch a navrch kapku čehosi nevysvětlitelného.

Zkrátka, nedá se říct, že by byl zcela nepodobný reálnému životu.

Autorka článku: Alexandra Niklíčková