Pohádkový Oscar Wilde - část 2.

Přečtěte si první část článku zde.

Na konci letošního roku vychází soubor Wildeových pohádek v komiksovém provedení v podání fenomenálního Philipa Craiga Russella, který za svou dosavadní práci obdržel mnohá ocenění.

Tento tvůrce původem z Wellsville v Ohiu se začal komiksu věnovat v roce 1972 jako žák ilustrátora Dana Atkinse. Během následujících let dokázal navázat spolupráci s předními komiksovými nakladatelstvími a jeho zářná kariéra odstartovala v osmdesátých letech, kdy byl mezi lety 1985 až 1987 každoročně nominován na Kirbyho cenu.

Svou první cenu Willa Eisnera obdržel roku 1993 v kategorii „best penciller/inker – kresba tužkou/tuší“ za několik komiksů, mezi nimiž byly i adaptace první poloviny pohádek Oscara Wildea. Do roku 2009 pak získal dalších 7 cen Willa Eisnera za Prsten Nibelungův, příběhy ze Sandmanova univerza a za druhou polovinu adaptací Wildeových pohádek.

Russell pracoval také na povídce Pražský upír v sérii Hellboy, adaptaci slavných světových oper v nádherné knize Kouzelná flétna a další operní příběhy a spolupracoval s Neilem Gaimanem na Knihách hřbitovních a Koralíně, za niž též obdržel cenu Willa Eisnera. Podílel se také na zpracování operního cyklu Prsten Nibelungův, který v Česku vyšel v naprosto fenomenálním překladu Alexandry Niklíčkové.

Pro komiksovou adaptaci Wildeových pohádek si lze jen těžko představit vhodnějšího výtvarníka, než je právě Russell. Začal se jimi zabývat již v roce 1992. V první knize vyšly pohádky Sobecký obr a Hvězdné dítě. V průběhu následujících 20 let pak vyšly další tři knihy, v nichž se objevily pohádky Mladý král, Jedinečná raketa, Infantčiny narozeniny, Oddaný přítel a Slavík a růže. Pátá a zatím poslední komiksová kniha z roku 2012 je adaptací pohádky Šťastný princ. České vydání obsahuje všech pět knih v jediném svazku. Podle posledních informací to bohužel vypadá, že komiksové adaptace další pohádky Rybář a jeho duše se prozatím nedočkáme.

Ačkoli Wildeovy pohádky nemají většinou šťastný konec, nesou v sobě vždy určité ponaučení. Každý čtenář si mezi nimi jistě najde své. Mě osobně nejvíce oslovila pohádka Hvězdné dítě, jejíž příběh pojednává o opuštěném dítěti, kterého uprostřed zimy nalezne dřevorubec a rozhodne se jej vychovat jako vlastní. Z dítěte vyroste překrásný hoch, z nějž se stane sebestředný a namyšlený sobec. Jednoho dne se svými kumpány šikanuje tulačku. Jeho adoptivní otec se jí však zastane a omlouvá synovo kruté chování příběhem, jak chlapce našel. Tulačka se kupodivu všech zaraduje a poví dřevorubci na oplátku příběh o tom, jak jí lupiči unesli dítě, které od té doby stále hledá ve všech koutech světa. Syn však i po zjištění, že je tulačka jeho vlastní matka, opovrhuje jejím nuzným vzhledem a zapudí ji. Znenadání se však chlapec promění v ohavné stvoření připomínající žábu. Uvědomí si pak, jak se doposud choval a vydává se hledat svou matku, aby ji požádal o odpuštění.

Oproti jiným Wildeovým pohádkám má ale Hvěždné dítě šťastný konec. Do jisté míry jej lze přirovnat k Obrazu Doriana Graye, zvláště pokud jde o hlavní postavu, která je až příliš zahleděna do sebe a dokonalost zevnějšku je pro ni přednější než skutečná vnitřní krása. Tento příběh o sebereflexi a vykoupení sebe sama odráží povrchnost společnosti a lidskou povahu, která mnohdy dává přednost pozlátku před skutečnými hodnotami.

Oscar Wilde byl výjimečný autor, jehož díla i po mnoha letech vzbuzují v divácích i čtenářích emoce. Nutí nás zamyslet se nad životem a dokazují, že některá poselství v nich ukrytá platí i dnes.

Autor článku: Václav Cífka