Tajemný Labyrint Davida Bowieho

„Dej mi to dítě. Překonala jsem nebezpečí a nesčíslné útrapy, abych došla až sem do hradu nad městečkem skřítků a dostala zpět dítě, které jsi mi vzal, protože má vůle je stejně silná jako tvá. A mé království je stejně velké… Nemáš nade mnou žádnou moc!“

Je poměrně zajímavé, že pokaždé, když v americké společnosti převládla pochmurná nálada, přispěchali umělci s něčím, co umožnilo z šedé reality uniknout. V roce 1939, kdy svět zachvátila druhá světová válka, se objevil jeden z největších amerických filmových kultů, který diváky doslova vytáhl z šedého světa reality, do bezstarostného světa plného barev. Tím filmem byl Čaroděj ze země Oz. O téměř padesát let později v roce 1986, za nepříjemných dozvuků studené války a neustále se zhoršující situace na blízkém východě, dostali američtí diváci podobnou možnost úniku, kterou jim nabídl film Labyrint. V něm se dívka Sára (podobně jako Dorotka nebo Alenka, k jejichž dobrodružstvím se příběh často přirovnává) ocitne ve světě skřítků, aby tam našla svého malého bratříčka, kterého unesl Král skřítků Jareth, v podání nezapomenutelného Davida Bowieho.

Bowie dal filmu nezaměnitelnou formu i zvuk - a to doslova. Film je plný jeho písní. Byl by holý nerozum nevyužít zpěvu a skladatelského talentu jedné z největších hvězd světa hudby. Nebyl ale jedinou hvězdou filmového Labyrintu.

Další hvězdou, která je srovnatelná s Bowiem (i když v úplně jiném oboru) byl režisér filmu Jim Henson. „Otec“ světových fenoménů, kterými jsou loutkové Muppety, režisér Temného krystalu nebo tvůrce slavného dětského pořadu “Sezame, otevři se!”. Nejznámějším jeho počinem je ale patrně loutka Yody z filmové série Star Wars, kterou vytvořil se svým přítelem Frankem Ozem, který postavě zároveň propůjčil hlas.

Frank Oz spolupracoval s Hensonem již předtím na tvorbě kultovního Temného krystalu. Po jeho dokončení chtěl Henson v práci na loutkových filmech pokračovat a vytvořit něco méně temného. Podle Hensona Temnému krystalu chyběla určitá hravost, kterou měly Muppety nebo “Sezame, otevři se!”.

A v tomto momentu zasáhla do života Jima Hensona náhoda. Jeho dcera právě četla knížku Terryho Jonese Viking Eric. Když ji ukázala svému otci, Jim Henson věděl, že našel scenáristu pro lehkou a zábavnou fantasy.

Terryho Jonese asi není třeba představovat, jednalo se o kultovního komika - člena uskupení Monty Python, který byl zároveň vystudovaný historik (na univerzitě v Oxfordu) a expert na středověk. Což napomohlo oběma legendám při tvorbě Labyrintu.

Jonesova původní verze se ale od té finální zásadně liší. Jones chtěl film více stavět na hrdince, která se snaží dostat do středu, pro diváky temného a tajemného, Labyrintu. A postupně zjišťuje, že jej Král skřítků stvořil, aby si držel lidi v uctivé vzdálenosti - fyzicky i lidsky. Ovšem s příchodem Davida Bowieho se scénář začal měnit. A začaly vznikat dnes již kultovní scény, ve kterých Král skřítků pozoruje hrdinku nebo má taneční číslo se skřítky. Jonesova původní idea přesto zůstala základem celého světa i příběhu Labyrintu.

Jim Henson a Frank Oz přibrali do tvůrčího týmu i George Lucase a další scenáristy. Ovšem Terry Jones a George Lucas ostatní silně zastiňují. To nakonec vedlo k tomu, že na scénáři se pracovalo celkem tři roky.

Není bez zajímavosti, že David Bowie nebyl první volbou pro roli Krále skřítků. Jeden z prvních oslovených byl Kevin Kline, než Henson došel k závěru, že chce někoho, kdo dodá filmu lesk. Úmyslně pak začal hledat hudební hvězdu. A samozřejmě uvažoval o největších hudebnících své doby: o Princovi, Micku Jaggerovi nebo dokonce o králi popu Michaelu Jacksonovi. Bowie ale nakonec nad všemi zvítězil. Splňoval vizi živé energické osobnosti, která hravě tančí mezi loutkovými postavami. Navíc jeho přirozená sexuální energie dala filmu úplně nový rozměr.

To vše dohromady stvořilo jedinečný film, který je nezapomenutelným zážitkem. Studio Jima Hensona vytvořilo kouzelný svět, který působí i po více jak třiceti letech stále živě, k čemuž napomáhá i přítomnost Davida Bowieho. Ten vytváří z každé scény, ve které třeba jen zazní jeho hlas okamžik, který se vám nesmazatelně vryje do paměti. Není tedy divu, že po několika dekádách tenhle kultovní klenot neztrácí na síle ani na počtu diváků. Naopak stále získává nové.

Někteří z nich se natolik zamilovali do světa, který Henson se svým týmem stvořil, že jej touží dále rozvíjet. A tak vznikl komiks Labyrint: Nezdolné srdce. Napsal ho odborník na fantasy Simon Spurrier. Jeho práce na Sandmanovi a Temném krystalu je již sama o sobě kultovní. Nemluvě o jeho Star Warsovských a X-menovských sériích, které si fanoušci oblíbili již krátce po jejich vydání. Oproti tomu Daniel Bayliss je ve světě komiksů nováčkem, ale s každou jeho další nakreslenou stranou je vidět, že přesně ví, co chce říct a jak vyprávět příběh pomocí sekvenčního umění. Jeho dvojstránky vás vtáhnou tak, že v nich chcete trávit hodiny anebo si je pověsit na zeď. Jeho panelování zase komiksu dává takový rytmus, jakoby šlo o písničku samotného Krále skřítků. Nový příběh doplňuje ten původní a vytváří komplexní zážitek, propojující komiks s filmem a přidává netušené informace o světě Labyrintu, nemluvě o nových postavách.

Jak už bylo řečeno: Ty nejlepší fantasy příběhy přicházejí k lidem v době, kdy je nejvíce potřebují. Výjimkou nebyl filmový Labyrint a není jím ani ten komiksový.

Autor textu: Jan Potměšil